Jdu si zaplatit další tisíce za „pilulku“. S brekem a obrovskou bolestí polykám, a v tu chvíli zabíjím život, který ve mně začal žít. Muži, který mě miloval a já mu řekla, že si dítě nenechám, jsem rozbila srdce. Váháte, zdali jít na potrat? Prosím, přečtěte si můj příběh.
Potrat je možná rychlá úleva, ale dlouhotrvající bolest, deprese a výčitky. Po deseti měsících bolestí, depresí a nenávisti píšu tento text. Nejsem hodna někomu mluvit do života, ani někoho přesvědčovat, ale toto je můj příběh, a pokud bych zachránila jednu dětskou duši, tak tento text smysl má. Ráda bych se podělila o mou zkušenost s rozhodnutím, které již nelze vrátit.
Slovo potrat mi bylo cizí, nikdy jsme nad tím nepřemýšlela. Nemyslela bych si, že se to dotkne mého života a chápala jsem potrat spíš z dálky, jako úlevu pro ženy, které se třeba stanou oběťmi znásilnění.
Já, žena milující, žena, která si vždy přála děti, ale čekala jsem na toho pravého nebo na to, až situace bude perfektní. Jenže takhle nám to život nepřináší. Stalo se, že jsem otěhotněla s mužem, s nímž jsem být nechtěla a který mě ani nepřitahoval. Ano. Prostě se to stalo. Byl to takový kamarád v době, kdy jsem se cítila sama.
Měla jsem nefungující vztah na dálku. O to víc se věci zamotaly a zlomila jsem nejedno srdce.
Po noci strávené s cizincem, kterému budu říkat Greg, jsem cítila hrozný odpor, naštvání a první myšlenky, které v mé hlavě běhaly, byla nenávist vůči němu i sobě. Měla jsem obavu, zda jsem náhodou nemohla získat nějakou chorobu. Greg říkal, že si „dával pozor“. Řešila jsem spíše testy na pohlavní choroby. Napadlo mě, kolik žen mě odsoudí, až tohle budou číst, ale to je jedno. Já jsem se taky odsoudila.
Ve čtyřiceti letech jít na potrat! „Jsi normální kráva,“ slyšela jsem nespočetněkrát. Takže jsem po nějaké době, kdy jsem byla rozhodnutá, že Grega již neuvidím, začala mít stavy, kdy se mi při pomyšlení na něj chtělo zvracet. A taky že jsem zvracela. Ráno, odpoledne. Nejdříve jsem to brala jako psychickou reakci na to, co se stalo. Až po nějaké době mě napadlo jít do lékárny pro těhotenský test, protože jsem zvracela hodně a celkově mi bylo zle. Test jsem si za dobu, kdy jsem měla vztahy, ve kterých bych si přála mít dítě, dělala mnohokrát. Vždy byl negativní. Říkala jsem si, co kdyby náhodou...
Test, gynekologie, strach
Test byl pozitivní. Podlomily se mi nohy, začalo mi být ještě hůř. Takže rychle na gynekologii. Gynekoložka mi blahopřála a řekla mi o rizicích potratu v mém věku. Doporučovala mi si miminko nechat. Měla z toho radost větší než já. Viděla, jak jsem zničená, protože moje hlava dítě nechtěla. Ne takto, ne s tímto mužem. Ne, protože jsem nechtěla být single máma, protože jsem se bála, že dopadnu jako moje máma, která to měla opravdu těžké. Bála jsem se, že to nedám, že dítě nebudu milovat, že nebudou peníze.
Příliš mnoho otázek, na které člověk nemá odpověď. Strach – ten nejhorší nepřítel a špatný rádce. Začala jsem hledat informace o potratu, co všechno může způsobit, a začala jsem řešit, co s tím. Našla jsem si Linku pomoci „Čekáte nečekaně dítě“ a tam mě moc milá paní povzbudila, že já to dám, že miminko zvládnu vychovat. Ptala se, jestli moje srdce miminko chce. A také mě varovala, že potrat není dobré řešení. Ano, moje srdce miminko chtělo a jak moc! Jenže hlava to nechtěla akceptovat. Ne takhle. Kolikrát jsem se modlila, kolikrát jsem brečela, prosila Boha, aby mi pomohl být milující matkou. Vždyť i tu krabici pro miminko mám připravenou. Když se mě občas neomalení lidé ptali, proč ještě děti nemám, tak jsem odpovídala, že jsem ještě nepotkala toho pravého. A co bych jim řekla dneska? Jo, zabila jsem svoje dítě.
Žádné informace o potratu dostatečně nepopíšou hrůzu, kterou zažijete!
Na internetu se dočtete o postabortivním syndromu, o rizicích, ale pokud potrat opravdu podstoupíte, zažijete tu hrůzu na vlastní kůži. A teď to nejhorší. Pocit viny. Pocit studu. Všechny kamarádky, kterým jsem volala a které mají děti, mi říkaly: „Ty to dáš! Vždyť ty jsi silná ženská.“ Pak tu byli i tací, kteří mi říkali, že je lepší si to nenechat, že potrat nic není. Je to jednoduché. Proč já to tolik řešila se všemi okolo?! Byla jsem jak mezi mlýnskými kameny. Chvíli mě přepadaly nálady, kdy jsem se viděla s miminkem, hladila jsem si bříško a měla jsem radost. Pak mě zase hlava a strach a stres přesvědčovaly, abych si ho nenechala.
Vyhledala jsem odbornou pomoc. Dvě hodiny urgentní konzultace mě stály asi 4500 Kč. Paní psycholožka mi sdělila, že v mé situaci je to 50 na 50. Buď to dítě milovat budu, anebo nebudu. Ať se rozhodnu jakkoliv, bude to těžké. Šla jsem také do porodnice, poradit se s lékařem. Ten viděl, že nejsem stoprocentně rozhodnutá pro potrat a otázku mi položil několikrát. Odpověď byla NE. Nechci. Řekl mi, abych šla domů, že na pilulku je čas, abych to promyslela, ale zase ne moc dlouho.
Místo přemýšlení jsem jednala zbrkle
Jak jsem už psala, měla jsem komplikovaný vztah na dálku. A co jsem udělala? Na místo toho, abych se od všech odřízla a dala si čas to všechno vstřebat a promyslet, tak jsem mu to ve výčitkách sdělila. Muži, kterého jsem řadu měsíců neviděla, jsem sdělila, že jsem spala s jiným a že jsem těhotná. Vyslechla jsem si toho hodně: „To dítě si nemůžeš nechat! Skončíš sama. Ty bys nechala kohokoliv na sebe skočit, abys otěhotněla. To dítě si nenecháš! Je ti čtyřicet, to dítě nebude zdravé! Pořídíme si jiné spolu.“
A do toho druhý muž, který mě evidentně miloval, ale jeho situace nebyla příznivá, chtěl, abych si miminko nechala. Jeho vidina byla, že spolu budeme. Cítila jsem velký tlak. Obrovský tlak na to, že se musím rychle rozhodnout. Tlak od doktorů na pilulku, tlak od chlapa, který mě měl za děvku, a tlak od muže, co miminko chtěl a viděl nás spolu, a tlak mého strachu, co udělat.
Bylo mi hrozně. Zvracela jsem, nespala, křičela, brečela. Šla jsem do porodnice s tím, že to ukončím, abych se ten samý den vrátila domů, protože jsem toho nebyla schopná.
V hlavě zmatek, v srdci prázdno
A další den, když jsem mluvila s Gregem a ten moje zoufalství už také nemohl unést, řekl: „Udělej to!“ Tak jsem druhý den ráno, jako „kráva na porážku“, bez emocí, šla znova k lékaři. Celou dobu, co jsme seděla v čekárně, jsem to miminko chtěla, ale myslela jsem si, že ten potrat prostě bude rychlovka a že všechno bude jako dřív. Doktor se mě znovu ptal, zda jsem si opravdu jistá. Říkám mu NE, ale už ten tlak nevydržím.
Nechci na nikoho svalovat vinu, ale kdyby to nebyl tak mladý doktor, ale muž či žena v mém věku, určitě by mě znovu poslal domů, protože já jsem rozhodnutá nebyla. Jdu si zaplatit dalších x tisíc za pilulku. S brekem a obrovskou bolestí polykám, a v tu chvíli zabíjím život, který ve mně začal žít. Život, který je dar a my nemáme právo ho brát!
Šla jsem domů. Nevím přesně, snad za tři dny jsem musela přijít, aby mi řekli, že ten plod, to malé nevinné dítě, jsem zabila. Dali mi další tabletku, aby se dítě vypudilo. Dokážete si představit ten tlak? To čekání na něčí smrt? To malé cosi, které necháte spláchnout do záchodu! A to nejhorší? Já to chtěla zastavit. Došlo mi, co jsem udělala. O co všechno jsem se připravila.
Když ten STRACH opadl a začala jsem vnímat svoji duši a svoje srdce, přišla obrovská bolest. Záplava výčitek. Já jsem ve čtyřiceti letech, kdy moje srdce a duše toužily po tom být milující matkou, zabila svoje dítě. Až nyní mi začalo docházet, co jsem udělala. Vždyť to bylo moje dítě. Moje součást, naše geny, náš rod. Jsem jedináček.
Nejhorší je vědomí nevratnosti
Pak vám dojde, že se to nedá vrátit. Že život nebude jako předtím, protože tělo si projde hormonální bouří, kdy vaše vnitřní žena touží být matkou a vy jste udělala něco, co je proti přírodě, proti ochranitelským pudům většiny žen – dítě ve svém lůně ochraňovat.
Možná po těch deseti měsících se to píše „lehce“, ale to, co jsme si všichni zúčastnění včetně mých rodičů prožili, se jen těžko popisuje. Moje nevlastní matka mi napsala: „Mohla jsi udělat všechny šťastnými, ale ty jsi to zabila, bude tě to pronásledovat do konce života.“
Cítím se jako zrůda. Já sem zabila svoje dítě. Rodiče mi řekli: „Zabila jsi naše vnouče.“ Muži, který mě miloval a já mu řekla, že si dítě nenechám, jsem rozbila srdce. Muži, kterého jsem milovala já, jsem dovolila, aby mi řekl, jaká jsme děvka, a nechala ho, aby rozhodl o mém těle.
Já si prošla obdobím depresí, výčitek, které tu jsou stále, a můj život ztratil smysl. Položilo mě to víc, než jsem si myslela, a to už jsem toho v životě ustála hodně.
Můj velmi vysoký účet!
Co si o potratu myslím dnes? Je to vražda. Není to nic hezkého, protože to ženu změní, zraní, rozbije. Protože ten plod, ta hromada buněk je vaše dítě. Tvoreček, za kterého bych dnes dýchala.
Bože, kdyby to šlo, vrátila bych to zpět! Ale jak mi bylo řečeno již několikrát, nejde nahradit jedno dítě druhým. A já teď ani nevím, jestli mi Bůh tu šanci dá a smiluje se nade mnou, abych tou milující matkou mohla být.
Dnes bych všem řekla: NECHTE MĚ BÝT, JÁ SI TO MIMINKO NECHÁM!!! Nejsmutnější na tom všem je, že ten, kdo o mojí bolesti, o osudu té malé dušičky rozhodl, jsem byla Já. Já jsem svolila. Já jsem ten největší viník. Moje ruka, ne ta Boží. Při každém setkání s nějakou maminkou, při každém pohledu na kočárek prožívám bolest nebo aspoň vzpomínku, že jsem byla pár týdnů matkou a že to nebyl osud, ani vyšší moc, kdo mě připravil o tu nádhernou čistou duši, ale já sama. Zaplatíte za potrat, zaplatíte za psychology a léky, aby vám pomohli utěšit bolest, kterou utišit nelze. A jak si odpustit a jít dál? To zatím nevím.
klientka Linky pomoci, anonymizováno
Zdroj: https://hnutiprozivot.cz/clanky/3010-kdyz-boli-duse
