Když manželé Helena a Andrej Rybkowi opustili rodné Polsko a vypravili se do Norska za lepším živobytím, netušili, že je pobyt ve skandinávské zemi bude stát měsíce beznaděje a vyčerpávajícího boje, v jehož závěru bude ovšem v podobných případech zcela ojedinělý happyend. Brzy v Norsku našli práci i byt a jejich dcera Nikolka začala chodit do norské školy. Právě tam se začal roku 2010 psát scénář, za který by se nemuselo stydět žádné filmové drama s podtitulem Made in USA.
Jednoho dne se Nikolka nevrátila ze školy a rodiče se dozvěděli, že byla odebrána nechvalně proslulým Barnevernetem. Šokovaní rodiče požadovali po úřadech vysvětlení, ale dozvěděli se jen to, že učitelé oznámili Barnevernetu, že je dívka „podezřele smutná“, což během dvou let, kdy navštěvovala stejnou školu, nikdy nebyla. Rodiče marně vysvětlovali, že dívčina milovaná babička v Polsku je těžce nemocná, nachází se v poslední fázi rakoviny a pravděpodobně brzy zemře. Takové vysvětlení by bylo pochopitelné asi pro každého, nikoliv však pro norskou sociálku.
Půjčím si v této souvislosti odstavec z článku místního bloggera Andreje Ruščáka, který dlouhodobě žije v Norsku a věnoval mu na tomto blogu celou sérii vydařených článků, z nichž jeden se věnuje právě Barnevernetu. Popisuje tam množství „rizikových věcí“, na které by si rodiče v Norsku měli dát pozor, pokud se nechtějí s Barnevernetem dostat do křížku. Toto je jedna z nich:„Probírání „dospělých záležitostí“ s dětmi. Tím se myslí zejména finanční situace rodiny, vážné nemoci členů rodiny a podobně. Pokud už dítě dostává od rodičů informace o tom, že si rodina finančně špatně vede, nebo že třeba babička má rakovinu a brzy umře, je lepší, aby si to nechalo pro sebe.“ Rodiče tak ve snaze zachránit své dítě sami sebe usvědčili z něčeho „nekalého“.
Norští sociální inženýři jsou zkrátka přesvědčení, že dětem nejvíce prospěje dětství ve skleníku, kde nejsou žádné reálné problémy, nikdo netrpí nedostatkem peněz, lidé nebývají nemocní a smrt neexistuje. Rybkowi si vysvětlením, proč je vlastně děvčátko smutné, u úřadů jen pohoršili. Po šesti týdnech mohli Nikolku poprvé vidět, a to na soudu o určení opatrovnictví. Schůzka byla po patnácti minutách ukončena, protože rodiče začali plakat a podle sociálních pracovnic hrozilo, že by své „nezvládnuté emoce“ mohli přenést na dítě. Nikolka byla svěřena do péče norským pěstounům.
Boj s úřady byl beznadějný a šance získat dítě zpět legální cestou nulové. Zoufalí rodiče se obrátili na známého polského detektiva Krzysztofa Rutkowskiho. Rutkowski vstoupil v mládí do občanské milice. Později se stal ředitelem bezpečností agentury. Poté přesídlil do Rakouska, kde si založil vlastní detektivní agenturu. Byl poslancem polského Sejmu v letech 2001 až 2005 a natočil pro polskou televizi TVN sérii dokumentů, kde se věnoval různým případům, které jako detektiv řešil.
Rutkowski je v Polsku znám jako velký bojovník za práva dětí. Mezi jeho nejznámější kauzy patří případ Wiesławy Dargiewiczové. Byla matkou tříletého syna Kuby, jehož otcem byl významný polský římskokatolický kněz, teolog a rektor univerzity ve Varšavě, Waldemar Irek. S Irekem udržovali intimní poměr osm let a nemanželského syna Kubu přivedli na svět roku 2010. Irek svou milenku a syna štědře finančně podporoval, pak však náhle v srpnu 2012 zemřel a žena s dítětem zůstali zcela bez prostředků.
Když Dargiewiczová přišla se synkem na arcibiskupství, vyhodil ji tamní sekretář s tím, že „měla přijít, dokud Irek žil.“ Přestože po Irekovi zůstalo několikamilionové dědictví, dle zákona na něj malý Kubík neměl nárok. Dargiewiczová si najala Rutkowskiho, aby jí pomohl v kontaktu s úřady. Dosáhl exhumace Irekova těla a nechal provést testy DNA, které jednoznačně prokázaly Irekovo otcovství. Soud nakonec opravdu rozhodl v prospěch malého Jakuba Dargiewicze.
Kromě boje s úřady a schopnosti „zařídit prakticky cokoliv“, se Rutkowski nebojí ani přímočařejších akcí a špinavé práce. A právě to byl případ malé Nikoly Rybkowé. Když se Rutkowski dozvěděl o případu, o němž obsáhle informovala polská média, rozhodl se žádosti rodičů o pomoc neprodleně vyhovět. Přijel za nimi do Norska a slíbil, že udělá vše proto, aby Nikolku dostali zpět. Dozvěděl se, že Nikolka má být brzy předána k adopci svým pěstounským rodičům. Později pro polská média uvedl: „Jsem tvrdý chlap, když jsem však viděl prázdný pokoj malé Nikoly, slzy se mi draly do očí.“
Jen naplánování celé akce by za normálních okolností trvalo několik měsíců, tentokrát však bylo potřeba jednat rychle. Rutkowski vypracoval několik plánů a seřadil je dle obtížnosti, rizik a pravděpodobnosti úspěchu. Bezpodmínečnou součástí prvního plánu, který byl paradoxně nejprimitivnější a nejnadějnější zároveň, bylo tajné propašování mobilu k malé Nikolce. To se nakonec podařilo. Pak už nic nebránilo akci. Rodiče byli instruováni, aby opustili Norsko a odjeli do sousedního Švédska na kontaktní místo, kde setrvají. Rutkowski uvědomil několik svých mužů, vesměs bývalých vojáků, kteří zajistili technické provedení akce.
Večer Rutkowski Nikolce poslal textovou zprávu, aby se připravila. Nikolka jej informovala, že je ve svém pokoji v prvním patře. Největší komplikaci představovaly norské tzv. bílé noci, kdy o půlnoci bylo vidět téměř stejně dobře, jako ve dne. Rutkowski kvůli tomu dokonce uvažoval o odložení celé akce, ale nakonec se rozhodl riskovat. Jeho muži vyhodili speciálně připravené lano na parapet. Stačila jedna chyba a celá akce mohla skončit tragédií. Nikolka podle instrukcí lano připevnila k rámu postele a sama se vsoukala do připraveného pásu. Pak vylezla oknem a spustila se dolů, kde ji chytil jeden z mužů do náručí. Odřízl lano a s dívenkou utíkal tichými nočními ulicemi k zaparkovaným autům, kde seděli další muži. Ti museli mít naprostý přehled o situaci na dálnicích, dokonale zmapovaný celý úsek cesty a připravené krizové plány.
Okolo druhé hodiny ranní překročil konvoj švédské hranice a okolo třetí hodiny už přijeli na místo, kde na Nikolku už čekali rodiče. Setkání s rodiči bylo plné slz. Konečně mohli zase sevřít svoji dcerku v náručí. Ve Švédsku již měli připravené letenky na cestu do Polska. Nikolka později pro polská média uvedla, že se nebála, protože věřila svým rodičům. Rodiče financovali celou akci, sám Rutkowski dostal rovněž velmi štědře zaplaceno. Svůj majetek v Norsku museli prodat. Své dítě však měli doma.
Norští pěstouni zmizení dívenky zjistili až ráno. Ohlásili jej úřadům a ty vyhlásily pátrání. Dívka v té době byla již s rodiči v Polsku. Norské úřady vzápětí zažalovaly Rybkowi pro únos. Soud v polském Štětíně na konci roku 2011 žádost o návrat dívky do Norska zamítl. Nikolka dodnes spokojeně žije se svými rodiči v Polsku.
Zdroj: www.reformy.cz
