Když Eva Michaláková odjížděla za svým nyní již bývalým manželem do Norska, zřejmě ještě netušila, jak kritické bude vyústění jejího rozhodnutí. Děti ve věku 6 a 2,5 roku jí odebraly norské úřady na základě podezření, že je s manželem zneužívali. Podezření, které se nezakládalo na sebemenším reálném faktu. S tím si ale norské úřady nelámaly hlavu, a děti matce umístily do pěstounské péče. Nyní se zdá být téměř nemožné získat je zpě
Podle toho, co paní Michalákové řekli na policii, se o údajném zneužívání chlapců dozvěděly jako první učitelky v mateřské školce. Týkalo se především otce dětí, hluchoněmého pana Michaláka, který měl údajně jednoho z chlapců osahávat. Oba rodiče od počátku tvrdili, že obvinění jsou směšná, norské úřady však neváhaly a začaly jednat.
Akce a reakce
Celá anabáze začala v květnu roku 2011. Je leden 2014, a děti vyrůstají stále v pěstounských rodinách, matka je už nesmí vídat téměř vůbec. „Nejprve je matka mohla vídat jedenkrát týdně, potom dvakrát týdně, poté norský orgán péče o dítě styk zakázal úplně. Konečné rozhodnutí odvolacího soudu zní dvakrát ročně na dvě hodiny,“ popisuje Dora Boková, advokátka, která zastupuje paní Michalákovou. Od odebrání Denise a Davida uplynuly nejprve tři měsíce, až poté byli přizvání znalci k vytvoření znaleckých posudků. „Odborníci“, kteří je vypracovávali, děti viděli pouze v prostředí nových pěstounských rodin. Vyjádřili se v neprospěch matky a otce, děti prý v původní rodině strádaly. Nikdo však nevzal v potaz, že děti jsou už tou dobou plné traumat z odchodu od rodiny a že je obtížné určit, zda některá jejich traumata pochází skutečně z jejich života v původní rodině. Realita byla zřejmě přesně opačná, než znalci řekli.
Rodina a stát
Ve zkratce by se dalo říci, že v Norsku není těžké přijít o dítě. Dora Boková popisuje případy, kdy na základě výchovného plácnutí či trestu za rozbitou vitrínu fotbalovým míčem byly uděleny vysoké peněžní tresty, přičemž se jednalo i o odebrání dítěte. Ale zpět k paní Michalákové. Norská sociálka se vyjádřila proti ní, nicméně ne všichni norští znalci jsou proti matce zaujatí. Existuje i posudek, který vypracoval jistý norský psycholog ve prospěch matky. U soudu prohlásil, že se stydí za to, že je Nor, když se může něco takového v tamní justici stát. Podle něj je jediný problém milující matky to, že si vybrala nevhodného partnera. S Josephem Michalákem se Eva rozvedla. To Joseph těžce nesl. Měl za sebou už jedno rozpadnuté manželství, navíc je na tom zdravotně špatně – ohluchl při explozi v roce 1968 v souvislosti s vpádem vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Komunikace s ním je tedy obtížná, avšak na to, aby pomocí e-mailů matku napadal, jeho komunikační kanály stačí. Otec dětí se vyjadřuje proti matce a prohlašuje, že je dobře, že sociálka děti matce sebrala. To celému případu také nikterak nesvědčí. Manželé žijí tedy již odděleně, nicméně Evě Michalákové se ve styku s norskými úřady mírně řečeno lepí smůla na paty, a to mnohem víc, než jejímu bývalému manželovi.
Smůla a paradox
Paní Michaláková se tedy od manžela odstěhovala, a seznámila se s dalším mužem. Je mu svěřená do péče jeho čtyřletá dcerka. Norské úřady zjistily, s kým tento muž žije, a upozornily jej, že setrvá-li ve společné domácnosti s Evou, jeho čtyřletou dcerku svěří pěstounské péči. Evu označily za ženu, která zneužívá svoje děti a zároveň ji obvinily z držení pornografie. Zní to šíleně, nicméně za tím „držením pornografie“ se skrývala jediná věc – maminka měla doma naprosto běžné fotografie svých malých dětí, nahých. Fotky z rodinného alba, které má každý milující rodič. V Norsku by zřejmě z držení dětské pornografie byla souzena většina českých matek. Toto absurdní obvinění se však podařilo vyvrátit. Eva má s dcerkou svého přítele dobrý vztah, což potvrzují i učitelky v holčiččině školce. Proč se Eva může spolupodílet na výchově dcery svého přítele, ale nikoli na výchově svých vlastních synů?
K narozeninám chci pas, mami!
Na závěr tedy jen něco málo ke shrnutí. Sociálka nyní zakázala styk s dětmi dědečkovi, který za nimi dříve z České republiky do Norska jezdil. Nyní to však není možné, údajně proto, že to soud neprojednal. Maminka dětí žádala sociálku o fotografie svých dětí, chtěla vědět, jak prospívají, jsou- li zdravé, atd. Fotografie paní Michaláková neobdržela, pěstouni uvedli, že v jejich škole a školce se nefotilo. „V České republice nic nebrání domluvě mezi pěstouny a biologickými rodiči, děti se tak mohou s rodiči vídat, aniž by byly kontakovány příslušné úřady. V Norsku naopak všechno probíhá přes úřady, veškeré kontakty je nutné domlouvat prostřednictvím norského orgánu sociálně-právní ochrany dětí tzv. Barnevernet,“ říká advokátka. Matka měla vidět své děti v září. Starší Denis však na schůzku nepřišel, pěstouni vzkázali, že řekl, že ji vidět nechce. Maminka byla ohromená prohlášením mladšího Davida. K narozeninám chce prý svůj pas, aby se mohl s pěstouny podívat do zahraničí…
České úřady
Advokátka nyní podala stížnost k Evropské komisi pro lidská práva. Doufá, že alespoň ta něco zmůže, na rozdíl od českých úřadů, které se ve věci příliš neangažují. Není divu – norské zákony se totiž podle advokátky vztahují na každé dítě žijící na norském území. Tento pobyt není blíže definován, je ale jasné, že norské přísné zákony se na děti paní Michalákové vztahují, a to primárně. Druhá tajemnice konzulátu Jitka Jirásková odpověděla na dotazy advokátky: „Vycházíme z toho, že jste pokročili v dalších krocích. Jako dříve i nyní vidíme jako možné řešení podání odvolání k Evropskému soudu pro lidská práva,“ stojí v závěru odpovědi, kterou má Reflex k dispozici. To jistou naději dává. Nezbývá tedy než doufat, že stížnost bude úspěšná, a že se děti dostanou zpět k matce.
Zdroj:http://www.reflex.cz/
