PRAHA „Čau, já jsem Max a na tomhle videu vám řeknu, jestli ve škole chodím na klučičí, nebo na holčičí záchody a s kým vlastně sdílím šatny.“
Těmito slovy začíná jeden z příspěvků youtubera, kterému je letos sedmnáct a chodí na střední školu. Max se narodil jako děvče a chystá se na hormonální terapii, která mu pomůže se změnou pohlaví. Nikdy se totiž jako dívka necítil. O své transsexualitě zveřejňuje videa na sociálních sítích.
Počet dětí a mladistvých, kteří se jako Max kvůli změně pohlaví obracejí na odborníky, v Česku výrazně vzrostl. Terapii poruchy sexuální identity u dětí a mladistvých se věnuje hlavně sexuoložka Hana Fifková. Jen letos u ní hledala pomoc stovka nezletilých.
„Co se týče dětí v předškolním a mladším školním věku, jejich počet u mne v ordinaci se letos pohybuje kolem třiceti. Mladiství klienti a klientky přicházejí v počtu mnoha desítek,“ upřesňuje Fifková. Nejmladším je jen šest až sedm let.
Přechod do jiné společenské role
V říjnu dokonce uspořádala organizace Trans*parent, která bojuje za práva transsexuální menšiny, první setkání transdětí a jejich rodinv Česku. Podpůrná skupina pro transděti ve věku od 6 do 12 let by se nyní měla scházet jednou měsíčně v Praze.
V minulosti se přitom prakticky žádné případy transdětí nevyskytovaly. „Vždycky se jim říkalo, že musí počkat do 18 let. Teď se samozřejmě s těmi dětmi pracuje, když přijdou i v mladším věku,“ vysvětluje Ivo Procházka ze Sexuologického ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Důležitější než operativní změna pohlaví je pro mnohé přechod do jiné společenské role. Tedy okamžik, kdy dotyčný požádá své okolí, aby respektovalo jeho skutečnou identitu. A to je možné uskutečnit v jakémkoli věku. „Nesetkala jsem se ani s jednou školou, která by svému studentovi neposkytla podporu a pomoc,“ zdůrazňuje Fifková.
Množství dětí s poruchou sexuální identity neroste jen v Česku. V první polovině letošního roku navštívilo britskou Gender Identity Developement Service (GIDS) v Londýně 1300 dětí, meziročně o 24 procent víc. Přitom ještě v roce 2009 měla tato klinika 97 dětských a mladistvých klientů.
Podobný vývoj lze sledovat i v USA. První kliniku zaměřenou na genderovou identitu pro děti a mladistvé otevřeli v Bostonu v roce 2007. V roce 2015 už bylo v Severní Americe na 50 podobných klinik.
A když změní názor?
Začínají se ovšem objevovat také případy lidí, kteří se jako mladiství rozhodli pro změnu pohlaví – a pak si to rozmysleli. The Economist popisuje případ Američanky Max Robinsonové, která se v patnácti rozhodla stát mužem. Podstoupila se souhlasem rodičů hormonální terapii, nechala si v 17 letech chirurgicky odstranit prsy a pak, když jí bylo devatenáct, si to rozmyslela. Přestala brát testosteron a poslední dva roky žije zase jako žena. A i když se některé její rysy zase zjemnily, plochý hrudník, vousy a hluboký hlas už jí zůstanou.
V Česku se ale takový případ zatím nestal, upozorňuje Fifková. Od roku 1989 se vyskytly pouze tři případy, kdy dospělí klienti po absolvování procesu přeměny pohlaví požadovali návrat k pohlaví původnímu. Jednou z nich je Diana Polyaková, bývalý řidič tramvaje Gabriel Polyak, který po operacizjistil, že není transsexuál, a žaluje lékaře kvůli změně pohlaví o 17 milionů korun. „Ve srovnání s mnoha sty až tisíci lidí, pro které je proces změny pohlaví doslova záchranou života, je to zcela nevýznamné,“ tvrdí sexuoložka.
Sexuální identita každého z nás, tedy pocit, že jsem muž nebo žena, je podle odborníků naše základní vrozená charakteristika. I děti s poruchou sexuální identity proto mají stálé a pevné vědomí toho, kdo jsou. A právě ignorování této skutečnosti jim pak může působit velkou duševní trýzeň.
Společenské stereotypy
Pokud dítě zažívá společenské i duševní potíže, že nenaplňuje očekávané stereotypy, které se pojí s jeho pohlavím, odborníci hovoří o takzvané pohlavní dysforii. Porucha pohlavní identity je však stavem, kdy se tělemchlapec cítí trvale být dívkou a tělem dívka se trvale cítí být chlapcem. „Je to závažná vrozená porucha. Pokud se neřeší, může svému nositeli způsobovat narůstající psychické a fyzické potíže včetně hlubokých depresí, úzkostí, či dokonce pokusů o sebevraždu,“ upozorňuje Fifková. Pokud jde o samotnou hormonální terapii směřující ke změně pohlaví, mnozí mladiství ji dnes zahajují dříve než v osmnácti letech. K tomu je ovšem potřeba souhlasu rodičů. Už se však nestává příliš často, že by děti postrádaly podporu rodičů.
„Je vidět, že společnost se v dnešní době této možnosti celkově otevírá. I rodiče k tomu mají často vstřícnější postoj,“ uvedla olomoucká sexuoložka Pavla Entnerová. Neznamená to však, že i dosti liberální česká společnost netrpí žádnými předsudky. Silně stereotypní nároky společnost klade zejména na kluky. Do ordinací odborníků proto v Česku míří zejména chlapci, kteří nenaplňují představu o tom, jak má správný kluk vypadat. V případě dívek tak silné nároky společenské prostředí nevznáší. Dívka s klukovskými zájmy je mnohem společensky přijatelnější než hoch hrající si s panenkami.
Specifickou roli může hrát i to, že proměna z muže v ženu vyžaduje v dospělosti větší chirurgický zásah. Česká youtuberka M. S. například na jednom videu popisuje, jaké operace musela kvůli změně pohlaví z muže na ženu podstoupit, aby mohla žít jako žena. „Podstoupila jsem změnu pohlaví, mám zvětšená prsa, mám plastiku nosu a brady, dvakrát mám doplňované vlasové kořínky, nechávám si prodlužovat řasy, nechala jsem si vyplňovat kyselinou hyaluronovou nosoretní vrásky, měla jsem zvětšované rty, na což možná ještě jednou půjdu, a ještě mě čeká plastika čela,“ vyjmenovává.
Duševní nemoc?
Společnost Amnesty International odhaduje, že jen v Evropě žije asi jeden a půl milionu translidí. Tedy těch, jejichž genderová identita se liší od jejich biologického pohlaví.
Jejich společenská situace přitom pořád není dobrá. Podobně jako kdysi homosexualitu, transsexualitu ještě dnes řadí Světovázdravotnická organizace mezi duševní poruchy. Mohlo by se to však změnit už příští rok, kdy se chystá nová edice Mezinárodníklasifikace nemocí.
A pokud chce někdo z translidí změnit pohlaví legálně, musí podstoupit sterilizaci. Tak je tomu kromě Česka i zhruba ve dvaceti zemích Evropy. Historicky přitom požadavek sterilizace souvisí s eugenikou, tedy přesvědčením, že duševně vyšinutí lidé nemají mít děti.
Jsou proto už také země v Evropě, kde se diagnóza vůbec neřeší a člověk dosáhne změny pohlaví v občanském průkazu jen na základě vlastního sebeurčení. Tak to má zakotveno třeba Dánsko. Letos navíc Evropský soud pro lidská práva v souvislosti s jedním případem ve Francii rozhodl, že skutečně jde o porušování lidských práv. Stát prý nesmí podmiňovat změnu pohlaví chirurgickou operací s nezvratnými důsledky.
